Ze života manažerky.....

Ráno otvírám oči, chvíli nevím kde jsem. Pak se mi rozbřeskne, přeci doma, ve své vlastní posteli. Cítím se jak přejetá tankem. Černé myšlenky víří hlavou. Zase do té pakárny. Asi se ve mně rozjíždí nějaká forma sociální fobie. Když si představím, některé ze svých kolegů, přehraji si stále se opakující scénáře, je mi ještě hůř. Ale co mám přeci silnou vůli  a hned tak něco mne nepoloží. Opakujíc si to stále dokola, vysoukám nohy z pod peřiny, natáhnu teploučké ponožky, přitáhnu župan z hřejivého mikrovlákna a nakonec i vylezu z postele. Automatika koupelny, zkouším novou bio zubní pastu. Brusinková, no brusinky z ní sice necítím, ale to je tím nedostatkem umělé zaručené brusinkové chuti. Zajímalo by mne jak to, že umělé jahody, borůvky a spol. voní vždy víc než ty originální přírodní. Například takový vanilkový lusk, voní jemně, ale proti vanilkovému cukru či pudinku, je to vůně tak rok vyčichlá. Přemítám jak jsme těmi umělými esencemi otupili svoje smysly a vlastně už netušíme jak by měly věci správně vonět. Ovoce v supermarketech nikdy nevonělo a vzhledem k způsobu pěstování ani vonět nemůže a to ze zahrad a přírody už díky zakrnělému čichu prakticky necítíme. Ach jo, no alespoň chvíli jsem zaměstnala mysl něčím jiným.  Dvojitá dávka nejsilnějšího kafe, jaké ho je můj kávovar schopen, mléko na zjemnění a při té příležitosti pohled do lednice, jestli by tam nebylo něco k sdnídani , dle očekávání nebylo. Naštěstí mám u práce malé pekařství , tak si něco koupím cestou. Sedám si k zrcadlu a přemýšlím, zda se mi podaří z té trosky, co na mne kouká, vymodelovat masku sebevědomé manažerky. Ale mám roky zkušeností a chemický průmysl k dispozici. Za 15 minut je hotovo, ještě pár cvičných výrazů, abych rozhýbala tragicky usazené svalstvo a šup do kuchyně pro druhé kafe. Doba, kdy mi ráno stačilo jedno je dávno pryč. Cestou roztáhnu závěs a kouknu na teploměr, nálada opět o něco poklesne. Slunce už týden nikdo neviděl, těžké mraky barvy šedých myší a na teploměru 10 stupňů. Řekla bych, že počasí zrcadlí stav mé duše, nebo je to snad naopak, kdo ví. Otevřu skříň a dlouze civím na chronicky známé oblečení, aniž bych měla chuť cokoli vymýšlet, sáhnu nakonec po triku a džínách, ještě že firma má velmi volný dress code a pokud nenosíte konkurenční značky, je každému jedno co máte na sobě. Do kabelky hodím telefon a klíče. Ještě že nemusím sockou. Jizda autem je ve zdejší lokalitě, na rozdíl od Prahy, docela příjemná. Zácpy minimální a ani nerváků tu tolik nepotkáte. Po 15- ti minutách vjíždím do garáže, cítím jak mi stoupá tlak a buší srdce a to jsem ještě nepotkala ani jednoho ze svých "oblíbených" kolegů. Ještě zaskočím vedle k pekaři pro pár nezdravých koláčků a pak už mířím do jámy lvové....

Znáte ten pocit kdy vstoupíte do místnosti a cítíte téměř hmatalené dusno?  Tak to je u nás poslední dobou často, občas přemýšlím, čím to je jestli se podřízení zrovna porafali na téma   otevřeného okna či výrazné voňavky, nebo jestli už trpím nějakou lehčí formou sociální fobie. Většinou, ale nasadím optimistický úsměv, s hranou veselostí osazenstvo pozdravím a blahořečím, že jsem se již dopracovala vlastní kanceláře, jejíž prosklená stěna mi umožňuje mít přehled, ale přesto vytváří jistou formu bariery, nejen před bacily ve vrcholící chřipkové epidemii , ale hlavně před onou dusnou atmosferou. Kde jsou ty doby, kdy člověk ve své nekonečné naivitě, předpokládal, že pokud bude na vedoucí pozici, bude moci ovlivňovat skladbu svého týmu a stanovením jasných a hlavně férových pravidel vytvoří motivující atmosféru, kde budou lidi cítit jistou sounáležitost a tým bude táhnout za jeden provaz. Když se na to podívám zpětně připomíná mi to trochu Utopii Thomase Moora, myšlenka jistě ušlechtilá, ale základní problém je zapojení lidí. Skutečnost je taková, že rozhodování  o podstatných věcech je velmi omezeno, je to spíš takový souboj eg, než konstruktivní proces, tým si sice teoreticky vybrat smíte, ale dost často jste obviňováni z předpojatosti a osobní averze pokud se s nefungujícím jedincem chcete rozloučit, takže Vám nezbývá než tančit mezi vejci, kdy ostatní podřízení nechápou proč si tam toho lajdáka držíte, to že se mu nic nestane podkopává pracovní morálku těch zodpovědných a a vy samozřejmě nemůžete říci, já bych ho vyhodila, ale generální ředitel to nedovolí, protože můj názor není relevantní, ale jen projev hormonálního výkyvu. Nemohu posoudit, zda se s podobnými problémy setkávají i manažeři muži, ale na manažerky to nadřízení muži používají často a je jedno jak racionálně se projevujete v ostatních oblastech, jakmile dojde na personální otázky, je manažerka najednou minimálně na půl nesvéprávná a ve vleku emocí. Co na tom, že většina hystericky hřímajících nadřízených jsou muži, když není po jejich, nebo si, nedejbože, někdo dovolil zpochybnit jejich neomylnost. Střední management má ještě další nevýhodu a to, že jste sice zodpovědni za výsledek, ale ne vždy si můžete zcela zvolit, jakou cestou se k němu doberete. Což je také dost flustrující, protože každá volba je ve finále špatná. Pokud dosáhnete výsledku “nesprávným” způsobem, stalo se tak jistě omylem a pokud následujete požadovaný postup, ale výsledek se, dle předpokladu, nedostaví, tak je to také vina manažera, protože něco jistě udělal špatně. Takže vyšší plat a vlastní kancelář je jen malé bolestné, této nevděčné osamocené nárazníkové pozice. Jedinou možností jak bez psychické újmy tento stav přežít, je spolupráce s podobně postiženými jedinci na stejné úrovni, případně jistá míra bezohlednosti, kdy je pro Vás tato pozice jen mezistupněm, kdy hledáte vhodná záda, po kterých by jste se vyškrábali výše, případně pozadí pro trénink řitního alpinismu. Pokud Vaše výchova spočívala na Foglarovských principech, musíte mít sakra štěstí na nadřízené, jinak jste ztracený případ. Ale zpátky do reality. Dnes je na programu jeden z výborných meetingů zahajující další sezonu, mělo by se jednat o starategickou prezentaci faktů a analýzy výsledků předchozích sezon s kvalifíkovaným odhadem  budoucího vývoje a zhodnocení stavu konkurence, ne tak u nás, to zase bude celodenní “one men show” založená na pocitech a vkusu manželky produktového manažera. Faktum vstup zakázán. Vybavena bylinkovým čajem na omezení stresu, škoda, že nemám nějaký na vypnutí mozku, a vlastnoručně upečeným koláčem beru noťas a přesouvám se do jednačky. Bývalý prodavač, jehož jedinou kvalifikací, pro pozici produktového manažera, je dlouholetá výdrž ve firmě, kdy si pozici tzv. vyseděl,  podobně jako zasloužilí úředníci ve státní správě a schopnost odezírat z tváře nadřízeného co chce slyšet a podle toho bleskurychle směrovat svůj projev, tam již je, důležitě  organizuje designery a vyloženě si užívá svůj pocit vyjímečnosti. Všichni zúčatnění dostávají připravenou mapu produktů, ta by sice měla vzniknou až jako výsledek dnešního jednání, ale štěstí přeje připraveným, tzn. že si to připravím podle sebe a pokud budu mít štěstí, zůstane to tak i po poradě. Ostatní účastníci jsou vlastně jen takové “křoví”, které by nemělo příliš oponovat, aby zadání působilo jako konsenzus Obchodu, co by realizátora tržeb, Marketingu  alias strážce čistoty a kontinuity značky a Výroby jako oddělení, které musí být schopné vše dohodnuté zajistit v čase, kvalitě a hlavně s ohledem na požadované náklady. André začíná svou šou: “My s Ludvou (vedoucí nejstarší obchodní jednotky v celé naší síti) se domníváme, že potřebujeme  4 topové bundy, materiálově, zpracováním a fukcí musí být lepší, než ty loňské, nejlépe by jsme se měli všemi detaily inspirovat tou a tou ( nehorázně drahou ) značkou, ale výsledná maloobchodní cena by měla být alespoň o 20% nižší, než byla cena loňská.” Koho zajímá, že ČNB oslabila korunu, takže jen v kurzovém vývoji zboží vyráběné mimo Česko zdraží o 15%. “Lokální konkurence nabízí srovnatelné produkty za 2/3 naší ceny.”  Říkám si, jestli správně chápu význam slova srovnatelný. Jako šéfka výroby vím jak bych zde s takovými produkty pochodila..... Zástupci obchodu ve složení Kámen ( velkoobchod) Víťa (export) a Ríša ( maoobchod) nadšeně přikyvují, prvotřídní zboží, za dumpingové ceny, to by se jim obchodovalo, všichni včetně nejvyššího šéfa se na mne obrací a očekávají, že se s jejich ideou nadšeně ztotožním, protože vyrábět menší množství, ve vyšší kvalitě a za výrazně méně peněz, je přeci snem každého šéfa výroby. A teď babo raď, když budu věcně argumentovat, že takto definovaný požadavek je přinejmenším nereálný, vysloužím si nálepku neschopné a neochotné osoby, protože je to přeci tak snadné a všichni na východ od naší hranice čekají jen na to až budou pro nás moci zadarmo vyrábět. A pokud zvolím tzv. vyhnívací taktiku, tj. Vezmu požadavek na vědomí bez komentáře, vyhrocení problému jen odložím, což je fajn pokud bych si myslela, že v mezičase změním práci. To, ale neplánuji, takže začínám zlehka předestírat kompromisní návrhy. Jakýkoli odklon od přesně definované cesty je však pro Andrého nemožný. Ani ne tak proto, že to má promyšlené, ale protože není schopen improvizace, či aktivní diskuze. Pracně vypotil zadání a pokud by na něm měl něco změnit, rozsypalo by se mu to jako domeček z karet. Takhle to pokračuje produkt po produktu ( jejich zhruba 200), moje znechucení stoupá přímo úměrně agresivním reakcím a jízlivým výpadům našeho produktového guru. S pokračujícím odpolednem se dostáváme k doplňkovému zboží, který naši obchodníci neumí prodat, neboť máme v nabídce rozsáhlý sortiment specializované značky, takže z vlastní výroby odprodáme za rok zhruba jen 5 % z minimálního výrobního množství, zbytek nám na skladě žerou moli, ale ani to Andrého neodradí. Aby to vypadalo dobře v katalogu, je nutné tento sortiment rozšířit, výroba musí zajistit lepší cenu a nižší výrobní množství (plánované se rovná téměř zakázkové výrobě a do asijské velkovýroby má tak daleko jako plivnutí k oceánu), to už si ani netroufám komentovat, hodina pokročila a už se těším až za sebou zabouchnu dveře, proč tedy utrpení protahovat zvytečným apelem na jednoduchou matematiku a zdravý rozum. Že bez ohledu na sebelépe vyjednané výrobní podmínky, realizovaná marže na 30 kusech ani zdaleka nezaplatí práci designera, konstruktéra střihů, referenta zpracovávajícího výrobní dokumentaci, náklady na vzorky a jejich dopravu a tak bych mohla pokračovat ještě dlouho. Tak to vypadá, když o zásadních věcech nerozhodují odborníci, ale “srdcaři” s funkcí za věrnost. Únava se již k večeru podepisuje na většině zúčastněných, takže nakonec André dosáhl svého, rozsah kolekce se schválen a alibistické poznámky, že se k některým sporným bodům ještě vrátíme, nikdo už ani nevnímá. Konečně jsme propuštění, na nic nečekám a mizím, neboť na neformální debatu se šéfem jak to máme dobře rozehrané, už fakt nemám, hlava mi třeští, celý den v háji, flustrace v rudém poli. V našem patře je tma, všichni už jsou dávno doma, pokládám počítač a ostatní poklady na stůl, beru kabát a odcházím. Snad budu zítra ráno schopná všechny podněty setřídit a s čistou hlavou a bez emocí nastínit strategii budoucí kolekce svým podřízeným.