TiT

TiT

Fenomén celník……


V minulém století a režimu jsem měla kamarádku se šílenými nápady.  V době kdy se rozmýšlela, jaké zaměstnání by mohla získat, vzdělání nic moc, dvouletý učňovský obor elektro, jen o stupínek lepší než samotná „základka“ a hlavní ambice moc se nepředřít v době povinné zaměstnanosti, jí osvítil nápad ucházet se o zaměstnání u celníků. A protože nechtěla jít sama „ukecala“ mne, abych šla s ní.  Tak jsme vyrazily na Ruzyň, zjistit jaké jsou podmínky. Nevím jak je to dnes, ale tehdy to nebylo jen tak nějaké zaměstnání, ale dnešní terminologií něco jako služební poměr, půl roční „přípravka“ pravděpodobně k vyčištění mozku, po té pokud byl jedinec komplexně prověřen (tehdy i kádrově) a dostatečně bez názoru, podepsal blíže nespecifikovaný závazek a bylo to. Ačkoli kamarádka angažmá vzdala, těžko říci zda to na ní bylo příliš složité, nebo ji odradil půlroční neplacený výcvik, tato letmá zkušenost ve mně zanechala zvláštní pocit, že ten kdo toto dobrovolně podstoupí, patří do jiného živočišného druhu………
Nákupní zájezdy do NDR či MLR (Německé demokratické republiky, kde soudruzi vyvinuli skvělé lžičky na zmrzlinu a Maďarské lidové republiky, kde nebylo radno „gavariť pa ruski“) a dvě desetiletí práce v zahraničním obchodě mne v tomto přesvědčení jen utvrdilo.
Pro nepamětníky lehká sonda do minulosti. V dobách světlých zítřků nebylo ani cestování do spřátelených států úplně jednoduché, nepotřebovali jste sice výjezdní doložku a devizový příslib, ale protože společná politika RVHP byla zabránit volnému oběhu zboží a peněz (opak kapitalistického EHS, předchůdce dnešní EU), bylo zakázáno dovážet nejžádanější zboží a i objem peněz, které jste si mohli směnit, se odvíjel podle plánovaného počtu dní. A to celé korunoval formulář zvaný „Celní prohlášení“ (musím konstatovat, že tak detailní vymoženost nemají ani v Číně). To vše podněcovalo kreativitu a „pašeráka“ i v těch nejpoctivějších. Přátelé si běžně vyměňovali tipy, jak nejlépe provézt dětská trička, záclony či boty z NDR (nejobvyklejší a sama o sobě dost absurdní taktika byla odjet ve starých sešlapaných škrpálech, v Drážďanech či jinde koupit nové, ty ušpinit a trochu okopat, aby nezářily novotou a v nich se z výletu vrátit) a jak naopak nejlépe provézt více východních marek, aby si rodinka na dovolené u Baltu mohla dojít alespoň na kafe či koupit žehlicí prkno (tuba od zubní pasty patřila k oblíbeným či virtuálně prodloužená předpokládaná doba pobytu).
Jako pracující v PZO (podnik zahraničního obchodu) krátce před a následně po revoluci jsem měla možnost být konfrontována s celníky různých států v různých situacích a musím konstatovat, že je v podstatě úplně jedno, ze které země celník pochází, všichni jsou jeden specifický živočišný druh…….
Pár postřehů na ukázku:
Místo první: Starý Hrozenkov, Česko – slovenská hranice, období po rozdělení republiky. Původně relativně klidný a malebný prostor, protnutý hlavním tahem na střední Slovensko. Trasa, kterou jsme léta frčeli devadesátkou na obchodní jednání do Bánské Bystrice, se po 1.1.1993 začala výrazně měnit, nejprve se objevily provizorní celní budky a v nich důležití  páni celníci (zvláště ti slovenští), kam jedete a proč tam jedete, co tam budete dělat……… trochu nás to zaráželo ještě nedávno jsme byli jedna zem, ale na slovenské straně, to demonstrovalo důležitost vlastního státu . Postupem času, ačkoli paralelně probíhala jednání obou států o přistoupení k EU s výhledem na opětovné zrušení hranice, vyrostla v prostoru této skoro panenské přírody, téměř megalomanská soustava celních budov. Také dlouhou frontu na hranici bylo nutné zahrnout do časového plánu cesty a rozhodně se nedá říci, že by celníci ke kontrolám přistupovali laxně, naopak podle hesla o novém koštěti lustrovali každé auto, jako by měli avízo o velké zásilce drog. Nakonec došlo k nevyhnutelnému, obě země přistoupily k EU, následně se staly součástí Schengenského prostoru a opuštěné celnice jsou mementem plýtvání, nacionalismu a hlouposti.
Místo druhé: Relativně nový dálniční přechod s Německem Rozvadov/Waidhaus, cca 3 roky před přistoupením ČR do EU. Jedeme na obchodní jednání k velkému německému zákazníkovi a vezeme pár vzorků na ukázku, blížíme se k přechodu, míjíme asi 3 kilometrovou frontu kamionů, čekajících na celní odbavení. Zastavujeme u mladého celníka, vzhledem typického východního němce a předkládáme pasy. Na dotaz kam jedeme a jestli něco vezeme, odpovídám po pravdě, netušíc, že jsme potkali východoněmeckou celní školu a byla by tedy na místě předrevoluční ostražitost.  To, co následovalo, bylo jak z hororových raných osmdesátých let, poručil otevřít kufr a ukázat předmětné vzorky, následně se doslova vrhnul na mé osobní věci a začal demonstrativně vytahovat tu noční košili, tu šaty na převlečení (k prádlu se bohudík nedostal) tázajíc se STBáckým tónem a co je to a to a to, kolegyni se bez dovolení začal hrabat v kabelce, asi hledal ukryté východní marky. Byly jsme tak konsternované, že jsme se nezmohly na žádný odpor a jen jsme zíraly. Nakonec nám s povýšenou arogancí přikázal otočit auto a zařadit se do fronty za kamiony. Pominu-li absurditu požadavku, použít na pár obchodních vzorků bez ceny, stejnou metodiku jako na kamion plný zboží, znamenalo by to hlavně minimálně den ve frontě a prošvihnutou veledůležitou obchodní schůzku.  Takže jsme vzorky pro jistotu uskladnily na pumpě (byli na to zvyklí) a vzaly to přes starý Rozvadovský přechod, kde jsme vůbec nikoho nezajímaly. Jak vidno a potvrdilo se to mnohokrát, vždy záleží na individuálním přístupu nikoli na předpisech.  
Celou tuto úvahu, ale nastartovala aktuální zkušenost mé známé, která se rozhodla v rámci svého podnikání nabízet svým zákazníkům lihové bylinné extrakty.  Prostudovala předpisy pro bylinné přípravky, ohlásila provozovnu na potravinářské inspekci a pro jistotu i konzultovala na živnostenském úřadě, zda nepotřebuje nějaké zvláštní povolení pro výrobu a prodej lihových tinktur. Neb došlo k výraznému zpřísnění oficiálního prodeje alkoholu, takže i myslivci a hasiči, musí mít pro své zábavy speciální koncesi. Prodejci a výrobci bylinných tinktur do objemu 60 ml ( větší balení by muselo mít kolky a k tomu přísluší minimální kauce 500 tisíc.) dle aktuální metodiky zvláštní povolení nepotřebují, což je správné, neboť představa, že si dá někdo práci s výrobou tinktur v tak malých balení, aby je následně řezal metanolem, je velmi málo pravděpodobná  a i zákazníci metanolových „míchačů“, se rekrutují z úplně jiné skupiny obyvatelstva než jsou vyznavači bylinné léčby, v neposlední řadě je tu faktor ceny, neb za cenu lahvičky tinktury pořídíte u našich asijských spoluobčanů a nejen u nich, půl litru „zaručeně pravého“ tuzemského rumu z renomované likérky.
Takže to vypadalo, že nic nebrání objednání zdaněného lihu a sběru čerstvých bylin. Ale v této zeměpisné oblasti není radno radovat se předčasně. Na doporučení lihovaru, se známá rozhodla prověřit situaci ještě u správce spotřební daně (z lihu), tj. na místně příslušném celním úřadě. A tam nastal kámen úrazu, platná legislativa (autoři sedící v poslanecké sněmovně jsou opravdu odborníci na svém místě) slepě a až dogmaticky vyžadovaná oním výše zmíněným živočišným druhem totiž předpokládá, že ačkoli koupíte k výrobě tinktur zdaněný líh (spotřební daň se odvádí z objemu čistého etanolu, bez ohledu na finální cenu produktu, či míru ředění) a získáte potvrzení od prodávajícího, že spotřební daň odvedl, že výrobu těchto tinktur budete provozovat v daňovém skladu, což je finančně, byrokraticky a i jinak absolutně absurdní požadavek. V zákoně jsou sice uvedeny vyjímky pro malá balení, specificky mírnější pravidla pro domácí pálení či malé pivovary, ale pro výrobu tinktur (bez ohledu na množství) jsou nekompromisně vyžadovány stejné podmínky, jako pro provoz standardní likérky. Takže se zvolna dostáváme k pointě této absurdní situace, kdy , nebýt nenasytnosti několika hlupáků, kteří nastavovali etanol metanolem v domnění , že ušetří a nikdo si ničeho nevšimne (na chemii, kde se učí, jak malé množství metanolu stačí k oslepnutí či smrti , že i domácí paliči počátek a konec destilace, raději vylévají, asi chyběli), utíkaly by tady miliardy za nevybranou spotřební daň ve velkém aniž by si toho výběrčí všimli, případně činili opatření k omezení těchto úniků (o hmotné zainteresovanosti jednotlivců můžeme jen spekulovat). Zato drobní živnostníci, kteří se snaží zorientovat v džungli našeho právního systému (najít komplexní informace na jednom místě je prakticky nemožné) a dělat svoji práci poctivě, jsou snadnou kořistí. Neboť už to, že se chtějí živit vlastní prací, možná vytvářet i nějaká pracovní místa, odvádět daně a respektovat planou legislativu z nich činí kandidáty na pobyt v nejbližší léčebně duševně chorých.
Závěrem se dá očekávat, že slabší nátury to vzdají a nechají se raději zaregistrovat na pracovním úřadě a ti odolnější se situaci přizpůsobí a začnou plavat s proudy. A stát prodělá v obou případech.
Takže, ačkoli se změnil režim, legislativa stále vzniká v jakémsi MATRIXU, úplně odděleném od reálného světa a její nedogmatičtější vymahači patří též k jinému živočišnému druhu, čímž bychom to celé mohli uzavřít konspirační teorií jak vystřiženou z filmu: Muži v černém J
Poučení tedy zní: Při různých, a nejen úředních, jednáních počítejte s tím, že Váš protějšek v diskusi může být „mimozemšťan“ a tak nebude chápat Vaše pozemské starosti, o tom, že by je řešil ani nemluvě. 

Žádné komentáře:

Okomentovat